Cosmos.CZ

Ačkoli se kořeny Vánoc hledají v předkřesťanských oslavách zimního slunovratu (např. svátky mrtvých či Saturnáliích v antickém Římě), tato hypotéza pochází teprve z 18. století. Literární prameny naproti tomu prokazují, že křesťané spojovali datum narození Krista mnohem dříve, než císař Aurelianus (270-275) ustanovil na tento den svátek zrození nepřemožitelného slunce (natalis solis invicti). Tato teorie se zakládá na propojení názvu svátku s raně křesťanskou christologickou exegezí verše proroka Malachiáše,[4] který obsahuje proroctví o Mesiáši, v němž „vzejde slunce spravedlnosti“. Teorie však opomíná skutečnost, že mezi pojmy „slunce spravedlnosti" a „nepřemožitelné slunce" neexistuje shoda. Krom toho máme dosvědčen tento titul přiřčený Kristu ve spisku De Pascha computus, který se dochoval mezi díly kartáginského biskupa Cypriána z roku 243.[5] Již jeden z nejstarších biblických komentářů z přelomu 2. a 3. století připisovaný Hippolytovi označuje jako datum Kristova narození „středu 25. prosince".[6] Totéž datum uvádí ve svém díle Chronografiai z roku 221 římský historik Sextus Iulius Africanus a již zmiňovaný spis De Pascha computus. Z dalších indicií lze usuzovat, že v mnoha částech římské říše křesťané slavili Kristovo narození již před Konstantinem: slaví-li společně Vánoce donatisté i katolíci v severní Africe, lze se domnívat, že se zde Kristovo narození slavilo již před schismatem obou stran, k němuž došlo po roce 311. Datum 25. prosince coby den narození Krista má zřejmě svůj původ v oslavě Velikonoc, a to prostým výpočtem. Například spis De solsticiis et aequinocibus z poloviny 4. století klade datum Velikonoc k 25. březnu, a toto datum ztotožňuje s datem Kristova vtělení, tedy početí.[7] Prostým připočítáním devíti měsíců se pak dostáváme k datu 25. prosince. Této teorii vzniku odpovídá i analogické vysvětlení, běžnější na křesťanském Východě, které takto váže 6. duben a 6. leden, kdy křesťané slaví svátek Epifanie čili Zjevení Páně.[8] Prvním dokumentem, který pak dosvědčuje přímo slavení Vánoc je slavný Filokalův Chronograf z roku 354, když uvádí narození Krista mezi oslavami mučedníků římské církve v tzv. Depositio martyrum.[9] Kvůli jisté nepravidelnosti v seznamu úmrtí papežů v témže kalendáři pak můžeme datovat toto svědectví do roku 336.[10] Tento údaj znamená, že křesťané Vánoce coby narození Krista slavili v Římě nejpozději tohoto roku, pravděpodobně však již dříve. Jedna z posledních hypotéz tvrdí, že datum oslavy Vánoc může odpovídat skutečnému datu Ježíšova narození. Tato teorie se zakládá na analýze esénské knihovny v Kumránu a některých informací z Lukášova evangelia, podle něhož archanděl Gabriel knězi Zachariášovi v jeruzalémském chrámu během služby Abiovy kněžské třídy, do níž náležel,[11] oznamuje, že se mu narodí syn. Podle kalendáře služeb jednotlivých tříd, který se podařilo zrekonstruovat na základě kumránských svitků, Abiova třída v chrámu sloužila dvakrát do roka, z toho jednou v posledním záříjovém týdnu, kdy k tomuto poselství mohlo dojít.[12] Jan Křtitel by tak mohl narodit na konci června (konec září + 9 měsíců Alžbětina těhotenství). Ježíš se pak narodil podle Lukášova evangelia[13] o šest měsíců po Janu Křtiteli: je tedy možné, že se tak událo na konci prosince. Možnost, že datum 25. prosince jako oslavy Ježíšova narození může pocházet i z nějaké starobylé tradice, která měla historické jádro, tak zůstává otevřená